Zemská hotovost ve století 21.

Příznivci historického šermu se již desítky let scházejí ke společným akcím, bitvám. Z počátku tato setkání sloužila především k obveselení diváků i sebe navzájem, aniž by si mohla klást sebemenší nároky na rekonstrukci autentického historického válečnictví. V posledním desetiletí však sílí mezi šermířskými skupinami, věnujícími se třicetileté válce, tendence k zakládání vojenských těles, často pojmenovaných podle slavných pluků. Důsledky lze jenom přivítat. Na bitevních polích mizí tak zvaní „kordíkáři“ a naopak roste počet mušketýrů a pikenýrů vybavených tak, jak odpovídá představovaná doba. Zesílily též tendence po uniformování motivované jednak vizuálním zdůraznění příslušnosti k určité jednotce, dále pak tlakem zákazníků objednávajících si vystoupení historických jednotek. Tento jev je však třeba korigovat dle historických reálií a s uniformitou to nepřehánět. Pro třicetiletou válku byla typická pestrost ústroje.

Počátky novodobého Regimentu zemské hotovosti položila SHŠ REGO, když se vybavila píkami a začala působit jako organizovaná jednotka. Nebyla to však pro skupinu idea hlavní, spíše reakce na soudobé trendy. Skupina původně zamýšlela vytvořit alternativu pro šermíře, kteří nechtějí zůstat stranou, ale zároveň netouží po uniformizaci, drilu a v neposlední řadě nemají prostředky na nákup drahé unifikované výzbroje a výstroje.

V roce 2006 se k jednotce oficiálně připojily skupiny historického šermu Collegium Armatum a Sinister, které již dříve volně spolupracovaly. Jednotka byla v podstatě čistě pikenýrská, což neodpovídalo realitě třicetileté války, ale střelce se nám dlouho nedařilo zaangažovat. Situace se vylepšila roku 2007, kdy se k nám připojila skupina Valdštejnova garda (od r. 2009 opět pod svým někdejším názvem Schiavi). Mohli jsme tak poprvé vytvořit funkční kompanii.

Žádanému poměru střelců a pikenýrů jsme se zase přiblížili v roce 2009, kdy po předběžných námluvách do regimentu vstoupila též skupina Svobodní páni z Nymburka a spolupráci zahájila též skupina Nevers. Posledním, čistě mušketýrským přírůstkem, byla v roce 2010 skupina Přátelé pana Mikuláše Dačického z Heslova. Utvořilo se tak početné sdružení schopné postavit do pole přes půl sta bojovníků.

Ačkoli jsme netoužili po uniformách, přání zákazníka a jednoho z iniciátorů vzniku našeho regimentu, Miroslava Kněborta alias vévody Valdštejna, si však v průběhu času vynutila změnu. Zvolili jsme si barevnou kombinaci šedé a červené, tedy barev, jež užíval Valdštejn pro své vojsko, když nakupoval látku ve velkém. S barvami jsme se sžili a jsme dnes na ně hrdi. V doplňcích a detailech si ovšem zachováváme individuální pestrost.

Střelné zbraně máme rozmanité, i starší typy, jelikož i takové se nacházely dlouho v městských zbrojnicích. Pouze délku pík máme jednotnou. Velíme česky, neboť bychom tak rádi připomněli druh vojska, tvořeného naším lidem, které svojí účastí ve třicetileté válce naposledy výrazněji zasáhlo do válečných dějin.

Prapor regimentu zemské hotovosti

Prapory z doby třicetileté války nejsou v Evropě velkou vzácností. To však neplatí o našich zemích. Jednoduše proto, že na našem území nevznikla či se nedochovala žádná sbírka úspěšného válečníka. Dopátrat se praporu konkrétní jednotky, která měla přímou vazbu k Čechám, není tedy až tak jednoduché. Do značné míry jsme tak odkázáni na historická vyobrazení, která nám umožnila vytvořit první prapor našeho regimentu. Vojska vypravovaná z Čech v druhé půli 16. a na počátku 17. století jsou často zobrazována s vodorovně červeno bíle pruhovaným praporem a tudíž takový jsme si coby Regiment zemské hotovosti zhotovili. Časem však poněkud zastaral. S prohlubující se snahou o historickou věrohodnost přestal vhodně reprezentovat především svým materiálem a zpracováním. Ne zcela také plnil jasnou identifikační roli. Zejména v Maďarsku byl totiž nadšeně vítán tamními nacionalisty, kteří se shromažďují pod obdobnou zástavou…

Potřeba nového praporu tedy uzrála a jako předloha nám dobře posloužil jeden z ukořistěných praporů, které se nacházejí ve sbírce Armádního muzea ve Stockholmu. Vedle řady císařských praporů s dvouhlavým orlem je také totiž jeden, o jehož „českosti“ nemůže být pochyb. Na červeném poli nese bílý český lev v předních tlapách vavřínový věnec s korunovaným monogramem Ferdinanda III. Po diskusi uvnitř regimentu jsme se rozhodli nedělat přesnou repliku, ale prapor lehce upravit tak, by byl dobře použitelný pro období od sklonku 16. do poloviny 17. století. Zejména jsme nahradili iniciálu habsburského panovníka svatováclavskou korunou a vypustili bílé plaménky při okraji praporu, které se v první čtvrtině 17. století vyskytovaly jen vzácně. Pod tímto praporem tedy můžeme směle bojovat jako česká zemská hotovost proti Turkům a uherským vzbouřencům, coby vojsko vzbouřených stavů proti Habsburkům i jako součást císařské armády proti Švédům a jejich spojencům. Kompromisy jsme však nehledali při zhotovení praporu. Materiálem je pravý hedvábný taft a prapor je šitý převážně ručně. Malba je pak dílem paní Kateřiny Jiráskové z Nové Paky.

Nový prapor byl slavnostně vysvěcen dne 20. 9. 2014 po rekonstruci bitvy na Bílé hoře v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.

Náhodné foto:

0281 Bila_hora_19.-21.9.2014_0676 08_restaurantDay_2017