Vojenští teoretikové první poloviny 17. století

Úvodem našeho projektu představme alespoň krátce několik osobností, které se na holandské vojenské reformě podílely a nebo ji aplikovaly ve svých teoretických spisech. Mezi vojáky, spisovatele a umělce, kteří v první polovině 17. století publikovali své práce o soudobém vojenství, můžeme počítat poměrně velkou množství autorů z mnoha evropských zemí. Stěžejní pro nás bude Johann Jacobi von Wallhausen – jeho předchůdce ovšem opomenout nemůžeme.
Mořic Oranžský a jeho bratranci Vilém Ludvík a Jan Nassavští byli autory nizozemské vojenské reformy. Jejich moderní výcvikové metody a celkový přístup k vojenství výrazně ovlivnily vojenskou praxi v době třicetileté války, další vojenské teoretiky a obecně následující vývoj evropského vojenství.
Holanďan Jacob de Gheyn se stal autorem jedné z prvních známějších bohatě ilustrovaných vojenských příruček, na kterou později (především v ilustrační rovině) navazovali další autoři.
Johann Jacobi von Wallhausen byl jedním z nejvýznamnějších soudobých vojenských teoretiků v Německu, který měl na svém kontě poměrně velké množství různě zaměřených teoretických spisů týkajících se vojenství.
Angličan Henry Hexham se seznámil s moderními holandskými vojenskými pořádky, načež vytvořil anglickou vojenskou příručku. Z holandštiny do angličtiny překládal i další autory, čímž přispěl vojenskému vývoji v Anglii.
K dalším soudobým vojenským teoretikům (a zároveň i praktikům) můžeme počítat celou řadu osobností, mezi něž patří i švédský panovník Gustav II. Adolf. Mladší švédské šikování vycházející z holandské reformy je ale už jinou otázkou, jejíž studium přenecháme jiným.

Mořic Oranžský (1567–1625), Vilém Ludvík Nassavský (1560–1620) a Jan VII. Nassavský (1561–1623)
Princ Mořic Oranžský, hrabě Nassavsko-Dillenburský byl synem Viléma I. Oranžského, představitele nizozemské revoluce proti nadvládě Španělska. Mořic se po smrti svého otce stal roku 1585 místodržícím Hollandu a Seelandu, v Hollandu později i vrchním vojenským velitelem. Roku 1590 byla ustanovena nizozemská “Republika sedmi spojených provincií”, které vládl Filip Vilém Oranžský, starší syn Viléma I., a po Filipově smrti roku 1618 Mořic jako jeho dědic.
Mořic prokázal své válečné schopnosti při znovudobývání měst na Španělech – válečnou lstí záskal například Bredu. Jako Generalkapitän (vrchní velitel) a Groβadmiral (velkoadmirál) nizozemské republiky vytvořil Mořic společně se svými bratranci hrabětem Janem VII. a Vilémem Ludvíkem známou holandskou (nebo také oranžskou) vojenskou reformu, nový systém vedení války prostřednictvím užití skutečné válečné vědy, která byla v Nizozemí realizována mezi roky 1590–1600. Jako výsledek této reformy dosáhl Mořic od roku 1590 mnohých vítězství, například 2. července 1600 zvítězil v bitvě u Nieuwpoortu nad Španěly, čímž byla úspěšnost nového systému v zásadě potvrzena. Za vlády Filipa Viléma byla založena roku 1602 Východoindická obchodní společnost, za Mořicovy vlády potom roku 1621 Západoindická společnost, díky kterým se stala Nizozemská republika jednou z vedoucích koloniálních velmocí. [1]
Mořicův bratranec Vilém Ludvík, hrabě Nassavsko-Dillenburský se stal po smrti Viléma Oranžského místodržitelem ve Frísku, kde také získal čestné přízvisko “Ús Heit”, tedy “náš otec”. Tento humanistický vzdělanec byl mezi lety 1589/1590 a 1600 výrazně činný v oranžských vojenských reformách, zkoumal antické a byzantské vojenské dějiny a snažil se poznatky, které takto získal, aplikovat na praktické využití ve své době. S novou taktikou tak například roku 1594 spolu s Mořicem dobyl zpět Groningen ze španělských rukou. [2]
Jan VII. “prostřední” hrabě Nassavsko-Siegenský byl vedle o rok staršího Viléma Ludvíka jedním z jednadvaceti potomků Jana VI. “staršího” Nassavsko-Dillenburského. Jan VII. studoval v Heidelbergu, poté cestoval po Itálii, Francii a Nízozemí. Stal se vojákem a na tažení pod falckrabětem Janem Kazimírem si začal poprvé více všímat špatného cvičení vojska. Vedlo ho to k úvahám nad lepším vojenským výcvikem a nad možností zavedení novinek, jakými byly jednotná výzbroj a uniformy vojáků. Společně se svým otcem pracoval od roku 1584 na opevňování země. To spolu se zavedením všeobecné branné povinnosti, nových bitevních pořádků, pravidel výcviku a disciplíny vytvořilo základ moderního vojenství. Roku 1597 začal studovat vojenskou vědu, aby pracoval na vhodných předpokladech pro zmiňovanou oranžskou reformu. Zabýval se systematickým výcvikem vojáků, cvičením, členěním vojska, vytvořením nové struktury velení a sestavením malých vojenských útvarů. Roku 1606 obdržel Jan dědictvím Siegen, kde založil svůj dvůr a roku 1616 vojenskou školu, údajně nejstarší vojenskou akademii světa. [3]

Jacob de Gheyn (1565–1629)
Jacob de Gheyn byl významným holandským malířem a mědirytcem. Navázal na práci svého otce Jocoba Jansze de Gheyna (1532–1582), malíře portrétů a miniatur, který se věnoval především malbě na sklo. [4]
Jacob II. de Gheyn se narodil roku 1565 v Antverpách, život prožil v Haarlemu, kde také roku 1582 zemřel. [5] Řemeslu se učil u Hendricka Goltzia. Malbě se věnoval méně než jeho otec, vynikal především v mědirytectví. Mezi témata jeho produkce patřily portréty, mytologické a biblické výjevy a krajinky. Nejvýznamnější z jeho díla byly ovšem vojenské příručky. Nejznámější z nich De Wapenhandelinghe van Roers, Musketten ende Spiesen vydaná roku 1608 obsahuje 117 rytin, které doplňují text obsahující rozpracované povely pro mušketýry, pikenýry a dragouny. De Gheynovu práci je možno počítat mezi graficky nejzdařilejší vojenské příručky 17. století. Již do roku 1609 byla přeložena do pěti různých jazyků. [6]
De Gheynův Wappanhandenling sloužil spíše jak vzorník pro malíře válečných výjevů než jako příručka pro praktické vojenské cvičení. [7] Standardní dobovou praxí bylo, že malíři užívali při malbě žánrových obrazů z vojenského prostředí předlohy v podobě rytin starších anonymních umělců v odborných publikacích o vojenství, a později i de Gheyna a jeho nástupců. [8]
De Gheynovými rytinami se nechal inspirovat Jacques Callot, autor známých cyklů Les Miséres et les Malheurs de la Guerre (Útrapy a hrůzy války, Paříž 1633) nebo Exercices Militaires (Vojenská cvičení, 1635). [9] Vedle něj mezi mnoha dalšími i vydavatel Wallhausenova díla Johann Theodor de Bry, frankfurtský nakladatel a mědirytec, který se mimo jiné stal učitelem slavného malíře a mědirytce Joachima von Sandrarta. [10] De Bryho tvůrčí dílnu a nakladatelství později převzal jeho švagr Matthaüs Merian, autor mědirytů ve známém Theatrum Europaeum, které bylo vydáváno od roku 1633. [11]

Johann Jacobi von Wallhausen (kol. 1580 – 1627)
Johann Jacobi Tautphoeus, stěžejní osobnost našeho projektu, se narodil někdy kolem roku 1580 pravděpodobně v Dauphe poblíž německého Biedenkopfu. Zemřel roku 1627 a pohřben byl v Gdaňsku.
Pocházel z hessenské farní rodiny Jacobi, která od poloviny 16. století nesla latinisované jméno Tautphoeus podle německé obce Dauphe. Johann Jacobi si toto jméno změnil na “Wallhausen” až počátkem 17. století. Jacobi byl studentem pedagogia a později také univerzity v Marburgu. Ovšem již roku 1599 po souboji, ve kterém zabil svého protivníka, školy opustil a nastoupil vojenskou službu v Nizozemí u prince Mořice Oranžského. Poté sloužil několik let jako voják v různých službách na různých evropských bojištích, mimo jiné i v Uhrách a Rusku. Roku 1613 vstoupil do služby města Gdaňsku jako Capitein, [12] kde se takto stal “slavného města Gdaňsku jmenovaným Obristwachtmeisterem a Hauptmannem.” tedy nejvyšším strážmistrem a hejtmanem, což v tomto případě znamenalo nejvyššího vojenského velitele města. Roku 1616 byl povolán jako ředitel údajně nejstarší vojenské akademie světa ve vestfálském městě Sigen ve službě Jana VII. hraběte Nasavsko-Siegenského. [13] Aby mohl tuto funkci vykonávat, bylo uvolněn ze služby v Gdaňsku. Ovšem už roku 1617 vystoupil ze služby u hraběte Jana a siegenskou školu opustil, pravděpodobně mimo jiné v důsledku velkého zadlužení a množícího se plagiátorství jeho vojensko-teroretických děl. Roku 1620 působil jako Obristleutenant [14] ve službě u mohučského kurfiřta Johanna Schweikharda von Kronberg. Po krátké době ale odešel zpět do Gdaňsku, kde roku 1627 také zemřel. [15]
Wallausen plánoval velkolepé šestidílné kompendium o vojenské vědě. Jeho jednotlivé části měly pojednávat 1) o vojenském umění pěchoty, 2) o vojenském umění jezdectva, 3) o vojenských řádech a pořádcích – tedy o “vyšších” taktikách, 4) o vojenském umění dělostřelectva, 5) o fortifikacíh a 6) o námořním boji. Vydal z něj ale jen knihy věnované pěchotě, [16] jezdectvu [17] a dělostřelectvu. [18]
Tyto tři knihy později přepracoval do stručnější systematické příručky Corpus militare, darinnen das heutige Kriegswesen in einer Perfecten uns absoluten jdea begriffen und vorgestellt wird, [19] ve které zmiňuje ta nejdůležitěší pravidla. [20] K jeho další tvorbě patří také Ritterkunst, [21] Camera militaris oder Kriegskunst Schatzkammer, [22] Defensio patriae oder Landrettung [23] a další.

Henry Hexham (asi 1585–1650)
Zhruba ve stejnou dobu jako Johann Jacobi začal působit i anglický teoretik vojenství Henry Hexham. Situaci v Anglii nelze příliš srovnávat se situací v říši. Anglie se do třicetileté války na pevnině výrazněji nezapojila, řešila své vlastní vnitřní problémy, které vyústily občanskou válkou. [24] Hexham se ovšem anglické občanské války neúčasnil – stejně jako de Gheyn nebo Wallhausen přišel do silného kontaktu s holandským vojenstvím a v Holandsku také strávil značnou část svého života.
Henry Hexham v raném mládí sloužil jako páže u Sira Francise Vera, a to i v průběhu jeho cest po evropské pevnině. Po Verově návratu do Anglie roku 1606 Hexham zůstal v Holandsku, kde byl později osobně seznámem s princem Mořicem Oranžským a jeho bratrem. Když Sir Horace Vere odjel na pomoc Bredě, byl Hexham kvartýrmistrem Verova regimentu. Podobnou pozici zastával později pod Verovým velením při obléhání Maastrichtu v letech 1631–1632. Po Verově smrti se stal kvartýrmistrem regimentu George Goringa, se kterým sloužil při obléhání Bredy roku 1637. V holandské službě zůstal většinu svého života, v průběhu kterého pracoval i na mnohých literárních dílech. Zemřel patrně kolem roku 1650.
Vedle překladu Mercatorova Atlasu z holandštiny do angličtiny a vytvoření anglicko–holandského slovníku se Hexham proslavil svými pracemi týkajícími se vojenství. Za nejvýznamnější z nich považuji The Principles of the Art Militarie practised in the Warres of the United Netherlands, [25] v případě které už z názvu vyplývá jeho znalost holandských pořádků. Vedle relací o některých vojenských událostech se stal autorem např. An Appendix of the Quarter for the ransoming of Officers … together with the Lawes and Articles of Marshall discipline enacted on the States side, [26] a překladatelem dalších vojensko-teoretických knih z holandštiny do angličtiny. [27]

 

Klára Andresová


 1. Pierre EVEN, Das Haus Oranien-Nassau bis zu den Königen der Niederlande, Werl 2011, s. 16–17.

2. Tamtéž, s. 19.

3. Tamtéž, s. 22.

4. Rochus von LILIENCRON, Allgemeine deutsche Biographie (ADB). Bd.: 9. Geringswald – Gruber, Leipzig 1879, s. 143.

5. Tamtéž.

6. Eliška FUČÍKOVÁ – Ladislav ČEPIČKA (edd.), Valdštejn. Albrecht z Valdštejna. Inter arma silent musae?, Praha 2007s. 482.

7. K tomu více Andrea ROUSOVÁ, Vojenský žánr, válečné a bitevní scény. Stručný přehled vývoje zobrazení v době třicetileté války, in: E. Fučíková – L. Čepička (edd.), Inter arma silent musae?, s. 327–334.

8. Tamtéž, s. 333.

9. Tamtéž.

10. Otto zu STOLBERG-WENIGERODE, Neue deutsche Biographie (NDB). Bd.: 2. Behaim – Bürkel, Berlin, 1955, s. 692–693.

11. E. FUČÍKOVÁ – L. ČEPIČKA (edd.), Inter arma silent musae?, s. 482.

12. Česky tedy „kapitán“; obdobnou (většinou stejnou) hodností je Hauptmann – tedy hejtman.

13.. P. EVEN, Das Haus Oranien-Nassau, s. 22.

14. Do češtiny možno přeložit jako „podplukovníka“.

15. O. zu STOLBERG-WENIGERODE, NDB. Bd.: 10. Hufeland – Kaffsack, Berlin 1974, s. 238.

16. Johann Jacobi von WALLHAUSEN, Kriegskunst zu Fuss, Oppenheim 1615.

17. J. J. von WALLHAUSEN, Kriegskunst zu Pferd, Franckfurt am Mayn 1616.

18. J. J. von WALLHAUSEN, Archiley-Kriegskunst, Hanaw 1617.

19. J. J. von WALLHAUSEN, Corpus militare, Hanaw 1617. V překladu: Tělo vojenské, v němž bude pojato a představeno dnešní válečnictví v dokonalé a úplné myšlence.

20. Max JÄHNS, Geschichte der Kriegswissenschaften, Band 2., München und Leipzig, s. 930.

21. J. J. von WALLHAUSEN, Ritterkunst, Franckfurt am Mayn, 1616.

22. J. J. von WALLHAUSEN, Camera militaris, Franckfurt am Mayn, 1621.

23. J. J. von WALLHAUSEN, Defensio patriae, Franckfurt am Mayn, 1621.

24. O soudobé vojenské situaci v Anglii více např. v Keith ROBERTS, Angličtí mušketýři 1588–1688, Brno 2008.

25. Henry HEXHAM, The Principles of the Art Militarie, London 1637.

26. H. HEXHAM, An Appendix of the Quarter, Delft 1637.

27. Sidney LEE, Dictionary od National Biography, London 1901, s. 418–419.