17.–19. 5. 2013 Frýdlant je free (Valdštejnské slavnosti)

„Frýdlant je free, je to naše malý město… Frýdlant je free a má krásné okolí…“

Zpívali jsme si cestou do Prahy. Zpívali jsme si to o týden později a zpívám si to i teď. Tahle písnička, odposlechnutá na večerním koncertu, se zapsala do mysli víc než leckterá jiná. Možná za to mohlo náměstí plné zpívajících frýdlanťáků (ke kterým jsme se s nadšením samozřejmě přidali), z nichž vyzařovala radost a štěstí. Nejsem veteránem a mám za sebou jenom haldu obyčejných bitev a bitviček. Frýdlantské městské slavnosti na mě v tomto ohledu skutečně zapůsobily.

Přijeli jsme v pátek, který jsme využili k různým tradičním zábavám, mezi které patřilo stavění stanu, nadávání na déšť, hledání nejlevnějšího piva, nalezení nejlevnějšího piva, pití nejlevnějšího piva, pití medoviny, poslech koncertu, pití dalších nápojů, výlet do nepřátelského tábora, ztráta části mužstva, návrat, pití… a tak dále.

Sobota pak patřila slavnostním průvodům, (dalšímu dešti) a jásajícím davům. Jen mi bylo líto oněch řidičů, kteří přijeli k přechodu zrovna v okamžik, kdy do silnice vstoupilo čelo průvodu. Ale aspoň viděli všechno hezky zblízka.

V příjemném podmračí pak přišla na řadu první bitva. Bojovali jsme jako praví čeští dvouocasí lvi a vyhráli – ale možná jenom proto, že jsme stáli na straně Valdštejna a bylo by hloupé, kdyby na Valdštejnských slavnostech Valdštejn prohrál. A lidi nám tleskali, jásali… a radovali se. Krásně to hřálo egoistické dušičky nás všech.

Se soumrakem přišel na řadu pochodňový průvod, ohňostroj, další popíjení a taky další várka hudby na náměstí. A to kulturním zážitkům nebyl zdaleka konec.

Zatímco v neděli se někteří poflakovali a jiní se účastnili mše, během níž byly požehnány i prapory, jiní se vypravili na zámek zkontrolovat tamní sbírku zbraní. A díky zaseknutému zámku (a tím pádem i zdržení prohlídky) tak nebyla k vidění pouze zbrojnice, ale jako revanš i zbytek zámku. Prostě paráda.

Nedělní bitva pak byla oproti té sobotní mnohem lepší – zejména díky tomu, že nepřátelé vylezli zpoza hradeb, a také proto, že jednotky už byly lépe sladěné. Byl to masakr. Ale znovu jsme vyhráli – asi ani napodruhé se Valdštejnovi nechtělo umírat.

A pak už cesta domů, šupito presto do civilizace. Po hodně dlouhé době se mi na nějaké akci stalo, že bych si jen pár hodin po jejím skončení říkal: „už aby tu byl další ročník“. Tentokrát ano.

 

Míla „Roggy“ Linc