19.-21. 10. 2012 – Slag om Grolle

Po letní Belgii jsem už byla ostříleným cestovatelem, nicméně i tak jsem byla nervózní, abych měla všechno. Přeci jen spát koncem října v Holandsku ve stanu… trochu jsem se bála. Každý, kdo se to dozvěděl, lomil rukama a říkal: „To ne, to bych nezvládl, ta zima.“ A útržky vyprávění těch, co tam již byli, také nezněly pozitivně. Měla jsem dojem, že balím na severní pól. Jen toho bylo minimum civilního a většina „dobová“.

Balení všeobecně nemám ráda, ale naučila jsem se napsat si seznam, vše nanosit na hromadu a pak balit. Tentokrát jsem po krosně sáhla automaticky a přidaladalší dvě tašky a batoh. Rvát to tam musel chudák manžel. Odjezd byl plánovaný na čtvrtou hodinu ranní z Prahy. Provázel ho zmatek, asi jako vždy. Nakonec jsem si sedla a autobus se rozjel.

Jak to už při takovýchto cestách bývá, koluje autobusem spousta dobrot a pití. Dokonce jsme hlasovali o výběru filmu na DVD a užívali si filmy jako Saturnin nebo pohádku Princezna nevěsta, kterou pánové vtipně přejmenovali na „nevěstku“. Pohádka byla dost potichu a proto jsme se ji rozhodli „dabovat“. Řidiči to vydrželi téměř 20 minut a televizi vypnuli se slovy „je to přehřátý“. Nadšení jsme nebyli, ale i tak se zábava našla.

12 hodin v autobuse uběhlo celkem rychle a už jsme dorazili do krásného lesoparku, kam vedly neuvěřitelně úzké uličky. Nevěřila jsem, že se tam autobus s vlekem napasuje, ale napasoval. Tabule hlásala „Groenlo“. A za chvilku jsme vystupovali.

Autobus se musel rychle vyklidit, aby mohl odjet, a my začali vynášet ty mraky věcí, stavět tábor, jídelnu, kuchyni… Pak převléknout do kostýmů. Jak už na těchto akcích je zvykem, smlouva vždy určuje „dobovost“ od prvního dne. Kostýmy jsem s sebou měla dva – „za chlapečka“, protože jsem bubnovala, a „za holčičku“, protože jsem se v tom večer na parketu cítila lépe.
Stavěly se stany: na zem sláma, pak plachta, pak slamník plný slámy, pak vlněná deka, karimatka, vlněná deka, spacák do  -10°C a vlněná huňatá deka na přikrytí…

Stan byl během chvilky narvaný k prasknutí a to jsme tam spali tři.

Přišla jsem si jak v jednom kole – nácviky, přehlídka pikenýrů se španělskou jednotkou, průvodem na bitvu, večerní průvody, bitva… Už v sobotu večer jsem se cítila naprosto vyždímaná. Naštěstí hrozba špatného počasí odešla a my měli 20°C i v noci. Nikdy se mi na žádné akci nestalo, že by mi bylo v noci takové horko. Tady ano.
Byli jsme jednou z největších jednotek, která tam byla, tudíž jsme v táboře měli neustále televizi, návštěvníky, fotografy a novináře. Ale je to milé, dívat se na přátele a nebo na sebe na televizních obrazovkách. Kromě filmařů se nám po táboře procházeli i návštěvníci akce, kteří např. sledovali líčení zranění, které naše děvčata zvládají na výbornou.

Bitvy se odehrály celkem tři. Byl to takový seriál, kdy každý den se postupovalo dál v „příběhu“. Pohybovali jsme se v zákopech a po celém okraji bitevního pole, které bylo docela veliké. Děla, která tam střílela, byla neuvěřitelná. Zem se otřásala. Přišla mi hlučnější než ta naše tady. Byl to neuvěřitelný zážitek. Myslím, že i diváci si přišli na své.
Po dva večery byla připravená zábava pořadatelem v kostele, kde byly koncerty. Bylo to neuvěřitelné. První rockový koncert byl fajn, ale druhý den hrála Holandská kapela nějaké irské skladby a protančili jsme kolovými tanci a rufusem celý večer do noci. Učili jsme to i starší páry v kostýmech (zřejmě místní), a ti byli skvělí, objímali nás, byli prostě úžasní.

Město bylo krásné, malebné, ale nejvíc na mě působili lidé. Nebyli kyselí, ba dokonce i když jsme je budili svou cestou do tábora, kdy jsem ve dvě ráno třískala se smíchem do bubnu a kamarádi zpívali „Hej sokoli“. Rozsvítilo se, koukli z okna, zamávali, usmáli se… Zřejmě s vidinou toho, že se tento blázinec opakuje jednou za dva (nyní až za tři) roky. Všude se na nás usmívali, byli milí, nikdy nebyli nepříjemní. Až tedy mě se zdál nepříjemný pán u dřeváků, jež jsem si šla koupit… Ale na to celé jeden člověk? Ne, nemohl mi to zkazit. Všude rostly závěje hub, jedlých i nejedlých. Nikdo to tam nesbírá.

Z Holandska, tedy Grolle, jsem nic moc neviděla, volno v neděli dopoledne mělo jedinou chybku – v neděli není nikde otevřeno. Takže dárečky jsem musela koupit v tabáku a obejít trhy, kde byly kouzelné věcičky (jako například staré bandasky, konvičky, kolovrátky…
Bože všechno bych si vzala domů!), ale ceny se pohybovaly v ceně dřeváků a to se mi nechtělo.
Byla jsem příšerně unavená, ale říkala jsem si, prospím se v buse…
Omyl.

Po nedělní bitvě jsme měli ještě cca do 17 hodin „dobovku“, to znamená, že jsme se nesměli převlékat do civilu a nikde nesmělo být nic nedobového. Po páté hodině jsme mohli začít balit. Pěchovat vše do tašek, převlékat se do vlhkého oblečení, natahat vše do autobusu, složit stany, spočítat kolíky, smotat lana, svázat tyče a odtáhnout to do vleku busu… V sedm jsme dosedli na svá místečka a mohli jsme se naposledy podívat z okna.
Sbohem Grolle, tak zase za tři roky. Kdo ví, zda se sejdeme v tomto počtu, zda přijedeme všichni nebo nás nahradí noví a mladší…
Ale stálo to za to!

 

Eva Benecová