21.-23.9.2012 „Tradiční“ rekonstrukce bitvy na Bílé hoře, Praha

Na rekonstrukci bitvy na Bílé hoře jezdíme už mnoho let. S oblibou říkám, že akce Bíla hora je „rok od roku stejná“, tudíž už tradiční. Tak se podívejme, jestli tomu tak bylo i letos:

Akce pro nás začala tradičně v pátek. Ač jsme dorazili s Davidem kolem půl páté, nebyli jsme první. Místo už držel Píďa s Lubošem. Tradičně nebylo (i přes příslib pořadatele) místo zajištěno; tradičně nebylo ani palivové dřevo (ač bylo přislíbeno) a o slámě se nám mohlo jen zdát… Nicméně naši chrabří druhové zabrali místo pěkné a prostorné. Našimi sousedy byli Mortaigne regiment a Gallasovci, tedy společnost vybraná. S postupujícím večerem se tábor pomalu rozrůstal a postupně dorazili další hotovostníci.  Někteří přijeli auty, další pak tramvají a několik jich dokonce přišlo pěšky. To je výhoda bojiště přímo ve městě. S postupujícím večerem stoupala dobrá nálada i hladina alkoholu v krvi. Tu jsme trošku snížili dobrou večeří. Kolem deváté proběhla tradiční porada velitelů, bez (pozor změna) tradičních doutníků. Nicméně jsme se dozvěděli, že scénář bitvy bude tradiční, že nastupujeme na tradičním postu a že nás čeká v sobotu dopoledne tradiční zbytečný nácvik. Mezitím padla tma a u táborových ohňů začalo být docela veselo. K některým jsme zavítali na diplomatickou návštěvu, jak je dobrým zvykem. Zahrálo se, zazpívalo, povykládalo a večer pěkně utekl.

Ráno jsme vstávali do slunečného dne. Dobrá snídaně všem zvedla náladu, ale tu pak trochu srazil zdlouhavý nácvik. Mazáci ho proseděli na donesených stoličkách. Po nácviku bylo dost času na projití a průzkum tržiště, volné poflakování po táboře, oběd a přípravu na hlavní program dne.

A přišel čas bitvy.

Půl hodiny před třetí čekáme nastoupeni v uličce před táborem. Jako staří mazáci víme, že se bude čekat dlouho. Někteří polehávají, jiní posedávají nebo jen tak postávají. Všude ale panuje dobrá nálada a vedou se žertovné řeči. Jdeme přece jen do bitvy, tak proč si dělat starosti. Abychom se nenudili a nevyšli ze cviku, provádíme občas klasické posuny o pět metrů dopředu či dozadu, podle toho, jestli zrovna potřebují více místa jednotky vpředu nebo jak moc se mačkají koně vzadu. Počasí vypadá zatím slibně. Je hezky a bělohorský fujarák není nijak prudký, takže nám nebude foukat střelný prach a dým do očí.

Letos kupodivu nečekáme příliš dlouho. Chvíli po třetí se rozjíždí mluvené slovo, projíždí posel a bojiště se zahaluje do mlhy. Vyrážíme a já přestávám vnímat hudbu i komentář. Jsme v akci, jsme v jiném světě. Diváci tu nejsou. Je tu jen bojiště, scénář, protivník, velitel a mužstvo. První rozvinutí z chodu zvládáme na výbornou a stojíme přesně na vymezené značce. Značka vybuchuje. Kolísáme a ustupujeme. Po našich křídlech se derou do útoku spolubojovníci. Vpravo Mortaigne regiment, vlevo kozáci a děla. Stojíme a čekáme. Zaměřuje se na nás nepřátelská dělostřelba. Stojíme a čekáme. Výbuchy. Čas na první etudu zvanou úprk. Vydávám rozkaz. Další výbuchy. Zasažení mušketýři padají, další se zmateně rozhlížejí a prchají z bojiště. Velitel Louda nevěří vlastním očím, brunátní a řve. Společně naháníme dezertéry a rovnáme je zpět do šiku. Etuda splnila svůj účel. Seřvávám střelce na tři doby a zároveň je potichu chválím.

Mortaigne regiment se stahuje tlačen Abbacou a my konečně dostáváme prostor ke střelbě. Střílíme po řadách i salvou ze dvou řad. Tempo se zvyšuje. Adrenalin stoupá. Pikenýři vyrážejí vpřed na pomoc Mortaigne regimentu a derou se skrz nás. Necháme je projít. Průběžně ládujeme. Podporujeme píky po levém křídle a střílíme ránu za ranou. Prostor se zužuje. Zleva se nám do zad tlačí děla další jednotky.

Nepřítel ustupuje. Stahujeme se za píky, znovu se formujeme a držíme s nimi krok v postupu. Šik se zastavuje a život nám znepříjemňuje jízda. Bráníme se a odrážíme ji – zejména pikenýři. Dostáváme rozkaz nastoupit před píky. Formujeme řady a pálíme. Zásoby prachu rychle mizí. Nepřítel se rychle blíží. Část střelců se stahuje za píky. Opět udeřila jízda a my zůstáváme skřípnuti pod píkami. Pálíme z blízka a stahujeme se za píky. Nepřátelský střed postupuje a ohrožuje náš nekrytý levý bok. Posílám tam druhý oddíl pod vedením desátníka Zbyňka.  Jen na mne kývne. Hned je mi jasné, že je připraven na svou oblíbenou etudu. Jsem zvědav, jak zvládne velet s pusou plnou krve, ale není čas to zjišťovat. Však on si nějak poradí. Velím zbytku přesun na pravé křídlo. Dereme se do skuliny u diváků a vynucujeme si prostor pro střelbu salvou ze dvou řad. Vidíme nejen bělmo očí nepřítele, ale i rozšířené panenky. Nepřítel je překvapen. Naše hlavně má nepříjemně blízko. Stahuje se. Zvedáme bezpečně úhel náměru. Velím zamířit a střílet. Zasahuje zákon schválnosti, který praví: „Čím blíže k divákům jsme, tím menší úspěšnost střelby máme“. Bohužel jsme zrovna těsně u diváků. Z  osmi hlavní zazní dvě rány. Velitel je překvapen. Divák také. Situaci zachraňuji etudou „rapl“. Zaháním mušketýry za píky, řvu, nadávám a šlapu si vzteky po klobouku. Naštvaně předvádím odchod z bojiště. Vybírám vhodná slovo pro ucho diváka a řvu z plných plic. Střelci nabíjejí. Já přicházím o hlas. Boj se přesouvá znovu vpřed. Kontroluji levé křídlo střelců, ale i když je dál, než by se mi líbilo, neřeším ho. Dereme se opět po pravé straně vpřed a napravujeme si reputaci. Salva vyšla na jedničku. Nepříteli bohužel právě také. Jsa vyčerpán a bez hlasivek, provedu „prostřelený pajšl“. Letím dva metry vzad a v bolestech se svíjím. Moje halapartna se chvěje bezpečně zapíchnutá v zemi. Klobouk jsem ztratil. Kromě bolesti v břiše nevnímám nic. Píky postupují vpřed. Muškety se snad formují za ně. Pomocné oddíly mne napájejí, krvaví a léčí. Pomalu se ztěžka zvedám. Hlasivky mne snad budou zas chvíli poslouchat. Doháním jednotku. Střelci jsou ve zmatku, seřve mne velitel.

Formuji všechny střelce za píky a snažíme se s nimi držet krok při postupu na stavovský tábor. Naše řady prořídly. Nabíjíme. Jsme skoro bez prachu. Otvírá se levé křídlo s výhledem na jednotku Paleastry s dělem. Přesouvám střelce do leva, píky se stáčí. Dle dohody dělo pálí a dvě roty pikenýrů se kácí. Odpovídáme salvou a osádku děla masakrujeme. Píky vyrážejí vpřed proti zbytku německého oddílu. S pobočními zbraněmi jim pomáháme. Vítězíme. Dokončujeme obklíčení stavovských a v zápalu boje se ztrácíme veliteli i pikenýrům. Zpoza stavovského tábora se k nám blíží zbytek Alt-Starhembergského regimentu. Připravujeme se ke střelbě. Oni také. Kdo dřív. Kdo s koho. Vzdálenost není velká. Pokouším se o útok na blízko. Jsou rychlejší. O vteřinku. Halapartna letí. Klobouk letí. Já letím. Ještě slyším naši salvu a vidím, jak se nepřítel také kácí k zemi. Svíjím se v bolestech, ale slyším, jak se někdo plazí a výhružně šeptá známé: „Počkej, ukousnu ti ucho, ty hajzle“. Vleže se s Šavlisem dorážíme pěstmi. Ze vzájemného častování nadávkami pak poznáváme, že jsme oba bojovali na stejné straně. Holt “friendly fire“ je svinstvo.

Po malé chvíli vstávám a hledám zbytky naší jednotky. Stojí už připraveni k závěrečné salvě do stavovských krčících se u zdi. Vyjednávání selhává. Přichází rozkaz. Mohutná salva všech císařských střelců kosí přeživší stavovské. Zbývající dorážíme nablízko. Další bitva na Bílé hoře končí.

Zformovali jsme celý regiment k závěrečnému defilé a tradiční promenádě. Čekalo nás zdlouhavé kolečko kolem celého bojiště, poděkování pořadatelů a zdravice divákům. Z boje jsme si neodnesli žádné vážné zranění, ale krásný pocit z dobře vykonané práce a spoustu zážitků k vyprávění.

Po návratu do tábora, tradičním slovu závěrem a zhodnocení bitvy od velitele, nás čekalo odstrojení, čištění vybavení a odpočinek. Do tábora se tradičně nahrnulo několik hostů a zvědavců z řad diváků a náš vojenský tábor rychle ztratil svou atmosféru 17.století díky foťákům, parkujícím kočárkům, odloženým bundám a dalším drobnostem. Vše se však časem urovnalo a nás čekal další večer dobré zábavy. Mimo jiné jsme, jak se pomalu stává tradicí, téměř obehráli velitele Mortaigne regimentu o žold. Spát se šlo tradičně pozdě a tradičně v dobré náladě.

Neděle, díky absenci nácviků, byla volnější a byl tedy čas na odpočinek, opětovné projití tržiště, zastavení se u programu pro veřejnost a k dalším oddychovým činnostem. Nedělní bitva byla díky menšímu počtu účinkujících, více prostoru na bojišti a díky zkušenostem ze soboty tradičně lepší než bitva sobotní. Užili jsme si ji do sytosti. Unaveni jsme pak už jen rychle sbalili tábor, rozloučili se a vrátili se ke svým civilním životům plni vzpomínek a dojmů z příjemné akce.

A přestože je Bílá hora „rok od roku stejná“, myslím si, že nám stále dává i něco nového.

Těším se na příští rok.
Tradičně.

Michal Cee