24.–26. 5. 2013 Zemská hotovost na uherském bojišti (Festival Tatai patara)

Řekněme si to na rovinu: Koncem května roku 2013 jsme se nechovali zrovna moc podle raně novověkých móresů. Česká zemská hotovost konce šestnáctého století a začátku století sedmnáctého se většinou silně bránila účasti v tureckých válkách. Členové dnešní Zemské hotovosti ovšem vyrazili bojovat s Turkem do maďarské Taty s nadšením. A většina z nich již poněkolikáté.

Psal se rok 1597 a rakousko-turecké války byly v plném proudu. Tata představovala jednu z hraničních pevností mezi říší Habsburskou a Osmanskou, a právě proto se jako její držitelé často střídali křesťané s muslimy. Od poloviny století zde proběhlo několik menších bitev, ovšem k té největší mělo dojít až nyní. Město bylo právě obsazeno Turky…

Regiment zemské hotovosti dorazil do Taty v pátek 24. května večer. Pozdě na odpolední přehlídky a parády, ale přece. Po postavení tábora jsme se vydali poznávat východní kulturu. Turci byli zrovna v dobré náladě a nechtěli nijak napadat nevěřící křesťanské psy. Zaútočili na nás jen pozváním na svoji pálenku, které říkali „slzy šavlí“. Hrdí a sveřepí slované ovšem nezaplakali. Využili raději krátkého příměří a nepřítelova pohostinství. Nemaje u sebe zrovna vlastní slivovice či rumu, rozhodli se věnovat pašovi jedno sympatické děvče z vlastních řad. Paša byl tímto přátelským gestem evidentně potěšen; děvče ovšem nikoliv, a proto mu ještě téhož večera také uteklo. (Jestli právě tento incident podnítil tureckou bojechtivost v následujících dnech je dosud předmětem spekulací.)

V sobotu dopoledne zaútočili na křeťanské tábory zcela nečekaně Turci. Zatímco většina vojáků rychle zbrojila a běžela bránit tábor, bylo vybráno několik statečných mušketýrů, aby se nalodili a vyjeli ostřelovat pevnost. Naše lodi proplouvaly podél jejích zdí a my stříleli, dokud nám nedošla munice. Střetli jsme se s dvěma nepřátelskými plavidly. Obě jsme obsadili a pohany na nich pobili. Křesťané v tuto chvíli vítězili.

Ne ovšem na dlouho. Odpoledne jsme se vydali zaútočit na pevnost po souši, bohužel ale neúspěšně. Turci měli skutečně tuhý kořínek. Většina z nich přežila několik zásahů mušketou a dokonce ani sečné rány jim na bojovém zápalu neubíraly! Musely v tom být nějaké čáry… Vyvázli jsme naštěstí všichni živí, jen trochu zmlácení a možná taky vyděšení těmi pohanskými fexty.

Večer přišel do našeho tábora vyslanec samotného tureckého paši. Snad v bláhové naději, že nás „slzy šavlí“ skolí, nám věnoval lahev tohoto moku. My ovšem dar s díky přijali a na oplátku ozkoušeli, co vydrží vypít on.

V neděli dopoledne se opět bojovalo. Vojska se střetla v polní bitvě před pevností. Křesťané Turky zahnali a chystali se k závěrečnému boji. Již několik hodin poté totiž došlo k našemu dalšímu útoku na pevnost. Tentokráte ovšem bylo použito speciálního nástroje – petardy, která zničila bránu pevnosti a umožnila tak průchod oblehatelů dovnitř.

Křesťané tedy takto slavně zvítězili. A to mimo jiné díky pomoci Regimentu zemské hotovosti, který tentokrát nezaváhal, a na uherské bojiště dorazil.

 

Klára Andresová – Sýkorka