27.-28. 7. 2012 „Malá procházka“, aneb náš první letní dobový vandr

Slyšte historii o hrdinné výpravě tří statečných vojáků a jedné sličné vojandy: Stalo se to léta páně 2012 o posledním červencovém víkendu, kdy teploty neklesly pod třicet stupňů snad ani v noci, a letní větřík byl pouze předmětem našich nejodvážnějších fantazií. Chudý šlechtic Jiří, který byl toho času v císařských službách, vedl s „nadšením“ jemu vlastním drobnou skupinku vojáků na výzvědnou výpravu skrz nepřátelské území. Po dezerci značného množství zverbovaných mušketýrů i pikenýrů již před začátkem akce mu zbyla „jednotka“ čítající celé dva muže. A celou jednu ženu. Mušketýři Michal i David zcela sdíleli velitelovu laxnost k vykonávání rozkazů a občas ji dokonce trumfovali. Vojanda Sýkorka sice zpočátku nadšeně plnila své průzkumnické poslání (ne snad, že by v něm byla nějak výrazně úspěšná), ovšem jakmile přišlo na činnosti ženám tak přirozené, jakými je třeba nakrmení „svých“ vojáků, stáhla se a nechala kuchtit raději hejtmana.

Vezměme to ale postupně: Vyrazili jsme v pátek 27. 7. později odpoledne na cestu ze Staré Boleslavi. Dokud bylo ještě vidět na cestu, postupovali jsme lesem kryjíce se před potenciálním nepřítelem. Úspěšně jsme zvládli křižovat jednu z hlavních sledovaných cest, aniž by nás někdo zastavil. (Dobře tak pro něj – jak jistě chápete, milí čtenáři.) Prozkoumali jsme již opuštěný nepřátelský tábor. Zlí jazykové tvrdí, že mužstvo posedávalo v roští, zatímco velitel obhlížel situaci – ale tak si to věru nepamatuji. Ať už tak či onak, žádné strategické výhody nám tábořiště nepřineslo. Za oněch několik málo hodin pochodu jsme vypili prakticky veškeré zásoby vody, proto se naším primárním cílem (naprosto rezignujíce na oficiální rozkazy) stalo nalezení pitné vody. Po příchodu k řece jsme do ní nejprve skočili a dlouho, dlouho nevylézali. Poté jsme se jali rozbít tábor, (nebo spíše vytáhnout deky, zapálit oheň a otevřít lahve s vínem). Sýkorka se vydala do vesnice vyžebrat od místních obyvatel trochu čisté vody, zatímco muži rozdělávali oheň. Než se vrátila, již se jim to skoro podařilo.

Následoval večer plný vyprávění hrdinských historek, snahy o zlikvidování veškerého alkoholu, který byl rozhodně lehčí v žaludku než ve skleněných či keramických lahvích na zádech, a odhánění nepřátelského vyzvědače, který ne a ne opustit náš do dáli zářící oheň. Velitel se rozhodl, že své věrné druhy pohostí a začal vařit smaženici. Její temná černá barva a příchuť uhlí se staly námětem úvah, zda by snad lépe neuvařila i Sýkorka. Tato teorie ovšem dosud nebyla prakticky ověřena.

Brzy po rozbřesku jsme naznali, že množství alkoholu, nedostatek vody a pražící slunce netvoří pospolu příliš příjemnou kombinaci. Ničeho jsme se ovšem nezalekli, na množství nehleděli a vyrazili brodit řeku, zatímco na nás projíždějící obchodní karavana pobaveně shlížela z mostu stojícího hned vedle „našeho“ brodu. Dle rozkazů jsme prozkoumali okrouhlici Byšičky a marně hledali most, který měl údajně stát poblíž, ale který patrně již vzal za své při saském vpádu. Sobotní cestu doprovázely mnohé přestávky z důvodů hrozícího kolapsu jednotlivých hrdinů, a samozřejmě početné nadávky na počasí, na naše zavazadla, na boty nebo na nedostatek vody.

Určitou jiskřičku naděje pro nás představoval nedaleký hostinec, v němž jsme chtěli na chvíli posedět a svlažit naše vyschlá hrdla. Hostinská nám ovšem odmítla nalít a vymetla nás koštětem pryč – že prý bude obsluhovat jenom lepší společnost. Na protesty nám již nezbývalo sil, proto jsme se radši sebrali a šli dál. Cesta byla dlouhá, prašná a beze stínu. Jakmile jsme po další zacházce dorazili do hospody, kde s námi konečně jednali, jak si zasloužíme – tedy jako s váženými hosty – začala taková průtrž mračen, že jsme se rozhodli ve výpravě už nepokračovat. Hejtman Jiří sepsal zprávu pro velitele dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a my si zatím lámali hlavy tím, jak zařídit, abychom přespali v suchu a teple, ale nemuseli za to platit. Záchrana dorazila skutečně v poslední chvíli, kdy nám už ani na pivo nezbývalo mnoho peněz: Věrná a vždy dobře informovaná manželka mušketýra Davida se dozvěděla o naší svízelné situaci, zapřáhla koně a přijela pro nás vozem. Přespali jsme tedy již zpátky v lůně tábora císařské armády.

O naší statečnosti při průchodu nepřátelským územím se vyprávělo ještě dlouho poté. Laskavý čtenář jistě uzná, že oprávněně.

Klára Andresová – Sýkorka