30. 3. – 1. 4. 2012 Střelecká secvičná v Brandýse nad Labem

Seděl jsem jednou takhle v krčmě, když za mnou přišel verbíř a řekl „Nechceš k nám? Je to fajn!“

Nevěřil jsem mu. Pak mi dal do ruky mušketu a nechal mě vystřelit.

Prásk.

Mušketa mi v rukou zavrněla jako rozmazlené kotě, lehce se zachvěla a v rukou jsem cítil její teplo. Dokonalá milenka. A já chtěl víc a víc…

To bylo na podzim pár let zpátky. Pak přišlo pár měsíců totální ztráty rozumu a než jsem se odhodlal někam vyrazit, uběhl rok a něco. Přišlo jaro… a s ním střelecká secvičná.

Z Mongolstánu byla cesta daleká – schvátil jsem tři koně, v dešti se mi rozmočily tři klobouky a plesnivý chleba mi byl jedinou obživou. Nevzdal jsem se – už jenom proto, že tolikrát předtím jsem odcházel ze souboje s časem/leností/strachem jako poražený.

Na zámek v Brandýse, u kterého mělo probíhat cvičení, jsem nakonec dorazil. Pozdě, ale přece. Navlékl jsem se do mundůru a vyrazil rovnou na cvičiště. Na pozdravy nezbyl čas. „Jak to držíš, hovado pitomé?“ zaslechl jsem nad sebou hřmotný hlas velitele. „K zemi, vztyk! K zemi! Vztyk! Stokrát oběhnout zámek! Tisíckrát vystřelit. Rychleji! Prach na pánvičku! Prach z pánvičky! Oběd na pánvičku! Oběd z pánvičky…“

Člověk se ani nenadál a půl dne uteklo jako voda. Začátečník jako já si vskutku užíval, milenka (i když cizí) mi v rukou slastně vrněla a její žhnoucí cit mě párkrát pěkně popálil. A vůně střelného prachu – bohové, jak ta byla opojná. Jen víc…

Jestli se cvičilo i po obědě, to už si nevzpomínám. Velitelé v duchu „těžko na cvičišti“ nás proháněli tak vehementně, že mozek neměl čas přemýšlet. Vyzkoušeli jsme všechno možné – všelijaké formace, pohyby armád, střelbu ve formacích i mimo formace. Když jsem pak byl o pár týdnů později v bitvě, použili jsme toho jenom zlomek, ale aspoň jsme u toho zlomku věděli, co se po nás chce…

Velitel odpoledne zavelel: „Nechat všeho! Jít sem!“ Jeho hlas zněl zlověstně a šibalský pohled v očích strašil ještě víc. Usmál se – tak zle, jak by to svedl jen záporný hrdina ze špatného filmu. „Běhat už umíte, prach na pánvičku sypat… teď budeme střílet! Ostrýma! Kdo se hlásí jako terč?!“

Nepřihlásil se nikdo – nezbylo než se vypravit na střelnici. Tam se chvíli střílelo pěkně nahlas a pak přišel na řadu zlatý hřeb dne. „Když to nabijete blbě, tak vám to urve ruce, hlavy, koule, nohy a jestli něco potom zbyde, roztrhám vás já!“

Lehce jsem se třásl. Zimou. Ale i nervozitou. Opravdu mi to urve ruce (o tom dalším nemluvě)? Ale pak jsem si řekl – tisíce vojáků už to dokázaly, maminko, a tisíce po vás to ještě dokážou. Zatlačte, zhluboka dýchejte…

Nádech, výdech – prach na pánvičku, prach do hlavně. Upěchovat. Kule do hlavně. Když se koulela dolů, temně to dunělo. Skoro jako ve filmu. Smysly napjaté k prasknutí si všímaly právě takových malých detailů. Upěchovat. Zamířit. Doutnák založit. Pánvičku otevřít.

Klink.

Klapnutí zámku vzápětí přerušila dunivá rána. Znělo to jinak, než když se střílí jenom jako. Mušketa zazpívala – trošku jinak, než obvykle. Opravdověji. Jakoby teprve teď skutečně ožila.

Plesk!

Kulka se zaryla do dřeva. Důkaz, že se to povedlo… že mi to neurvalo ani ruce, ani nohy, ani nic jiného.

Výdech.

Bylo to jenom pár vteřinek, jenom jeden jediný nádech. Byl to ale první výstřel vůbec – první doopravdy vypálená kule. Maličkost pro veterána, obrovský krok pro nováčka. Měl jsem pocit, jako když jsem jedním krokem obešel celou zeměkouli.

Ještě chvíli se střílelo, než jsme se vrátili na zámek. Tam už hořel oheň, teklo pivo a nebylo, co víc si přát. Co se dělo potom – i to by se vyprávět dalo, ale veselé historky možná pozbyly své vtipnosti v okamžiku vystřízlivění. Ale bylo to fajn.

Tu kuli mám dodnes schovanou a regiment bude navždycky tou první láskou, na kterou se nikdy nezapomíná a na smrtelné posteli se o ní blekotavě vypráví.  A přitom stačilo tak málo. Radši se ani neptám, co to se mnou udělá, až mě někdo nechá vystřelit z děla…

 Míla Linc – Roggy