30. 5. – 1. 6. 2014 Tatai Patara (Maďarsko)

Maďarský hrad Tata se podařilo na Turcích dobýt roku 1597 až za pomoci velké petardy, jíž vyhodili do povětří vstupní bránu. Tuto událost každoročně připomíná rekonstrukce těchto událostí.

Potěšeni svým loňským vítězstvím nad roztahujícími se Turky, jsme se i letos vydali na uherské bojiště. Jakožto jednomu z nejvýtečnějších regimentů nám bylo přiřknuto věru specifické tábořiště – na dětském hřišti. Je nás už holt tolik, že se do vymezeného prostoru nevejdeme. Také jsme poněkud nepoučitelní v otázce dochvilnosti, díky které bychom si původně plánované tábořiště před polskými nájezdníky patrně uhájili, nebýt pozdního příjezdu.

Hřiště, nehřiště – ve válce se dějí i horší věci. Po vystavění tábora jsme se vydali na průzkum okolí. Velitelé skončili na poradě, z níž se vrátili poněkud roztrpčeni z toho, že se o ničem neporadili; mužstvo vyrazilo do víru vojenských táborů, odkud se vrátilo podstatně nadšenější díky pohostinnosti nepřátel. Ačkoliv jsou Turci ohavnými nekřesťanskými tvory, které z hloubi duše nenávidíme, museli jsme zkonstatovat, že se o své protivníky mile a přívětivě starají. Z návštěvy jejich tábora jsme se vrátili napojeni i nakrmeni – a to jsme jim ten proviant nemuseli ani krást! Ženy z harému vyběhly, přinesly nám nejlepší slané koláče, jaké jsme kdy jedli, a se smíchem odběhly. Naštěstí se ukázalo, že se nesmály proto, že by byly koláče otrávené.

Ačkoliv se dle křesťanské morálky v neděli (a ideálně ani den předtím) nebojuje, Turci na to, zdá se, vůbec nedbají. V sobotu i v neděli jsme se zúčastnili několika lítých bojů. Naši nepřátelé byli tak vypočítaví a tajemní, že nás o plánované potyčce obvykle informovali pouhých několik minut před tím, než k ní mělo dojít. My, stateční křesťanští vojáci, jsme se ovšem nedali touto fintou zviklat, a do všech bojů jsme nastoupili připraveni. O tom, že jsme opět zvítězili a Tatu tak vytrhli z nepřátelských rukou, snad ani nemůže být pochyb.

Přes jisté věroučné neshody hostili Turci příležitostné návštěvníky z řad našeho regimentu i v sobotu. Upřímně ovšem musím konstatovat, že z perkeltu, který obsahuje rozsekané snad veškeré tělesné části blíže neidentifikovatelného zvíře, se můj nejoblíbenější pokrm nestal. Je ovšem třeba říci, že pokud to příští rok bude v Uhrách opět vřít a bude tedy zapotřebí, aby zasáhl Regiment, rádi se tohoto nelehkého úkolu opět ujmeme. Nejen kvůli boji, nejen kvůli perkeltu, nejen kvůli langošům, …ale také kvůli šílené tamburinistce, jejíž nadšení pro několikahodinové křepčení s nástrojem v ruce bylo prostě fascinující.

Klára Andresová – Sýkorka