Jak se Dačičtí dostali k Regimentu aneb Valdštejnské slavnosti v Jičíne lp. 2010

Olověný kule lítaj vzduchem, zem co chvíli duní tu dupotem koňských kopyt, ondy výstřelem z děla. Kaprál řve rozkazy, všichni spěšně nabíjíme, nerzvozita nám splétá prsty do uzlů. „Pal!“, štěkne velitel a Jičínským náměstím zaduní tentokrát naše salva. „Mušketu k noze!“. Stojíme pevně v řadě, čekáme na další rozkaz a o linii před námi někdo pije pivo z plastovýho kelímku.

Nuže, tímto rádoby epickým úvodem bych rád uvedl tentokrát už zaručeně epický (a značně výpravný) posun naší skupiny do nových vod.
Když jsem k Dačickým prvně přišel, byl jsem rozhodnut, že chci šermovat mečem. Jedenapůlručním. Nedbaje tlaků z řad starších, kteří se mi pořád snažili cpát do hlavy názor, že pouze boj párátkem je ta správná cesta, jsem se svého snu držel. Ani tak jsem, pravda, výcviku s párátkem neušel, nakonec se mi to i docela zalíbilo. Ale jedenapůlka byla pro mě pořád jedenapůlka. Po prvních pár bitvách jsem však uzřel, že projektily dokáže mečem odrážet jenom Geralt a Obi-Wan Kenobi, pročež jsem se zaměřil na meč a štít. Osud má však poněkud ironický smysl pro humor. Dnes má Gelefier školy na jedenapůlku, takže na trénincích se učíme s bastardem a na bitvy teď jezdíme coby gardoví mušketýři Regimentu zemské hotovosti. Takže v bitvě se na kontakt prakticky už nedostanu. Největší ironie všeho je, že mi to vlastně vůbec nevadí, protože jsem zjistil, že mě to hrozně baví. Ale stejně se s tou jednoručkou jednou naučim. Teda jestli se Koza dožije toho, že si na jeho kurz někdy vydělám :-/.
A naše vystoupení? Tam jsme přešli už taky kompletně na třicetiletou válku. Hrajeme těď moc fešný vystoupení s názvem „Fext“, proti kterýmu jsem ze začátku hrozně brojil, zdálo se mi totiž děsně překombinovaný. Dnes musim uznat, že ač vystoupení skutečně překombinovaný je, je perfektní, moc se Standovi povedlo a jelikož nám ho pochválil i Roggy(!!), dá se prohlásit za velice zdařilé. Zde se potýkáme kordy, kordíky a dýkami (halapartnami, židlemi, klacky, kameny…), tedy zbraněmi, se kterými Dačičtí cvičili již od dob svého založení, kdy jsme se transformovali z družstva sportovních šermířů. Ti, o kterých služebně starší nabyli dojmu, že kordem asi úplně nevládnou, mají ve vystoupení tři mistrovské seky na hlavu. Ehm.
Zkrátka jsme teď tak hezky šermířsky multikulturní :).

Ale zpět k tématu. Jistě Vás zajímá, jak jsme se v Regimentu vlastně octli. Cesta byla dlouhá, co je podezřelé, nebyla ani moc spletitá. Všechno to začalo tuším na bitvě v Milovicích, které jsem se onehdá zrovna neúčastnil, kde se u táborového ohně sešli Nymburští měšťani a PpMzH. Slovo dalo slovo (ze začátku to byl asi spíš akord, neb se akce účastnil i Pobuďák) a tak nás onehdá pozvali ke společné akci v Levínské Olešnici, o které jsem tu už kdysi taky psal. No a někdy potom se jednoho krásného večera Michal Cee, jeden z předních osob(?) Nymburských, jentak mezi „řečí“ na ICQ zmínil, že by v Regimentu potřebovali rozšířit řady mušketýrstva a jestli bychom prej nechtěli začít taky mušketýrovat. Řikal cosi o samých přehlídkách, cestování po světě, spoustě peněz a tak podobně. Gelefierovy výmluvy typu „nemáme muškety a nemáme na ně peníze“ rozptýlil tím, že nám muškety do začátku ze skupiny zapůjčí (jenom doufám, že toho dneska nelitujou). Na nás tedy zůstalo „pouze“ pořídit si podobokroje a obuv. Tento úkol se nakonec ukázal jako velice jednoduchý, neb veškeré podklady, včetně kontaktu na ševce i švadlenu, doporučeného distributora vlny a knoflíků, nám byly podstrčeny takřka pod nos, za což vůdčím osobnostem Regimentu převelice děkujeme. A tak se z nás vlastně stali gardoví mušketýři, třikrát sláva :)! Jenom já teď nemám ani na pivo :(.

První akce, kde jsme měli zúročit zkušenosti nabyté ze tři secvičných zkoušek a stohu papírů, který jsme dostali k nastudování, byly právě městské slavnosti v Jičíně, kvůli kterým vlastně celý tenhle článek píšu a o které jsem se zatím za celou stránku a něco ještě ani jednou nezmínil, což bych teď rád napravil.
Byla to vlastně moc fajn akce. Přijeli jsme tam onehdá v poměrně hojném počtu čítajícím mojí maličkost, Michala, Gelefiera, Blekoše s Dájou a nakonec jsme zverbovali i Wanga (který akci bohužel vzal stylem hit’n’run – já si s nim snad na akci nezabrnkám :(). Mimo Regiment s námi jela i Martinka, ze které se za poslední dobu stala Mocná Fotografka. Ostatně, přesvěčte se sami v naší galerii. Celou akci neúnavně běhala okolo a fotila co se jenom dalo. A že tam byla spousta věcí k vidění a k vyfocení!

Na jičínské náměstí jsme dorazili v pátek odpoledne. Bylo tu vcelku zvláštní ubytování, respektive ve stanu jsem už spal leckdes, ale uprostřed náměstí jsem spal opravdu poprvé. Stany jsme měli tehdy ještě zapůjčené, neb jsme nedisponovali ničím co by splňovalo alespoň oficiální standard s ISO označením KM. Největší výhodou umístění našeho tábora bylo zejména to, že do všech hospod jsme to měli se džbánkem tak přibližně stejně daleko. Hráli a zpívali jsme u kytary, hráli jsme vrchcáby, klábosili a popíjeli. Byl to moc příjemný večer, který se protáhl až do brzkých hodin ranních.
Sobotní ráno by se v mém případě dalo popsat slovy: „Ráno nejevím zájem o okolí a mezi ušima mě všechno strašně bolí“. Naládovali jsme apoštoly (to jsou takový ty dřevěný trubičky, co se nosej na bandalíru, sype se do nich střelnej prach a pojmenovali podle nich i zakládající členy jedný subkultury, kterejch bylo shodou okolností taky dvanáct) a autobus nás odvezl na shromaždiště. Jeli jsme cca 7minut a i za tu dobu jsem v buse stihnul usnout. Seřadiště a výchozí bod byl u jičínský lodžie (neplést s balkónovou), kde jsme měli další secvičnou. Tady mě dokonale probral můj první dnešní výstřel, při kterým se mi nějakym mně nepochopitelnym způsobem povedlo si úžasně ožehnout pravou ruku. Jedna z hlavních pouček při zacházení s mušketou je mít ke zbrani stálý respekt. Je v ní totiž spousta věcí, který můžou nečekaně kdykoliv bouchnout (případně nebouchnout, když to člověk naopak potřebuje) a zranit tak svého držitele.
Na shromaždišti nás bylo mraky. Nejen náš černo-červený regiment, ale i žluto-nějaký rondašírský a spousta dalších nějako-nějakých jiných skupin, některých i zahraničních. Poté, co si většina zopákla manévry, seřadili jsme se do pochodové kolony a vydali se krásným několika kilometrovým stromořadím směrem k jičínskému náměstí. Kromě opěšalců s námi jela i nobilita na koních. Celý průvod byla opravdová pastva pro oči, všude byli krásně okostýmovaní mušketýři, pikenýři, vévodové, šlechtičny, zkrátka, radost pohledět. Je zvláštní, o kolik má většina třicítkových akcí daleko vyšší úroveň než většina například gotických akcí (pro rejpaly – VĚTŠINA, ne VŠECHNY). Neviděl jsem tam snad nikoho, koho bych mohl označit za „keckaře“, většina skupin byla moc hezky sladěna. Akce pěkně odsejpaly, řeči na póiích byly k věci, zkrátka z celé akce jsem měl i jako vystupující moc dobrý pocit. Pár technických i jiných chyb se samozřejmě vyskytlo, ale nikdy se nejednalo o nic zvlášť zásadního natolik, aby to nějak zvlášť zkazilo dojem z akce.
Cesta na náměstí nám příjemně ubíhala, po její délce nás obdivovala spousta kolemjdoucích, zároveň s námi ale putoval i paralelní dav civilní. V ulicích se odrážel klapot našich furket (to je taková ta vidlička, do který se pokládá mušketa) a povyk našich velících.
Konečně jsme dorazili na náměstí, kde se odehrával hlavní program. Tady se strhla bitva, kde se střílelo, bodalo, bojovalo tesákem a došlo i na boj furketami. Nejpůsobivější byla asi chvíle, kdy na kruhovou obranu pikenýrů útočila jízdní jednotka.
Po vystoupení byl rozchod až do akce večerní. Náměstí bylo plné různých stánků, kromě občerstvení mě tu zaujaly zejména ručně dělané svíčky, kroutící se do roztodivných tvarů. Jediný, co mě maličko iritovalo byl fakt, že večerní vystoupko mělo být střelbou, čili jsem musel celý den na stánek s pivem pouze toužebně hledět a držet prohibici. O to víc potom ale zachutnalo.
Večerní akce byla už o něco kratší, alespoň co se pochodu týče a zakončena byla soubojem s velkým kostěným čímsi, kterýmu přeskakovalo CDčko s textem. Dokážu si představit, že tenhle kix před narvanym náměstím, se asi někomu mohl pěkně prodražit. Ale i tak to bylo fajn. Už ani nevim, kdo Valdštejna před oným velkým kostěným čímsi zachránil, ale podle mě na tom maj určitě podíl mušketýři (třeba to pošlo na šok?).
Večer by se opět dal parafrázovat druhou částí sloky Pobuďákoví písničky jako: „Pak si ale řeknu, že jsem drsnej kořen a v Jičíně na náměstí piju Staropramen“…ačkoliv čertví, co to tam vlastně točili. Zpívalo se, klábosilo, popíjelo. Jenom někdy v noci se přitrousil jakýsi zhýralec, spitý pod obraz a spletl si Michalův stan s veřejnou toaletou. Dnes ho poznáte podle vyembosované podrážky boty na jeho zadnici. Nechť je příkladem pro všechny ostatní, kteří by měli podobné chutě!
V neděli ráno mě probudil déšť bubnující na plachtu stanu. „Pohodička“, řikám si, „Spim přece ve stanu“. Problém ovšem byl, že historický áčka nemaj podlážku a kočičí hlavy špatně sají vodu, obzvláště na náměstí, které je mírně do kopce. Čili další výborný lék na kocovinu je šok spojený s ranní studenou koupelí ve spacáku.
Déšť nám dost komplikoval balení stanů, zlvášť těm, kterým v noci na stan padal déšť sytě žlutý. Ale nakonec se zadařilo, všechno se zabalilo a přišel dojemný čas loučení.

A tak zkončila naše první ryze třicítková akce. Troufám si říct, že jsme si jí moc užili a jsme rádi, že se dnes můžeme počítat mezi platné členy Regimentu zemské hotovosti, fajn bandu lidí, která činnost, kterou provádí, bere na jednu stranu smrtelně vážně, na druhou stranu to nejsou žádný náfukové a je radost s nima na akce jezdit.

 

Martin Matějka