Zemská hotovost ve století 17.

Lidské zdroje byly za třicetileté války získávány především ze dvou zdrojů. Středověký lenní systém již nefungoval zato stále dobíhal systém zemské hotovosti, který se však svojí praktickou realizací velmi blížil systému žoldnéřskému, jenž v třicetileté válce převládl.
Zatímco na počátku této dlouhé války byla vojska stavěna ke konkrétním válečným kampaním (nejčastěji od jara do podzimu), nebo na určitá specifikovaná tažení, na jejím konci již vývoj jasně směřoval k utváření stálých armád, ovšem zatím stále na žoldnéřském základě. Další významný rozdíl byl v tom, kdo vojsko stavěl. Zatímco na začátku války byla vojenským organizátorem země (Čechy, Morava, Slezsko, atd.), tedy nikoli státní celek (český stát jako celek). S postupující centralizací přebíral roli organizátora stát, čili v duchu rodícího se absolutismu panovník (v případě Habsburků společný pro několik států). Starý zaběhnutý systém v praxi sice přežíval, ale jen jako výkonný prostředek vůle panovníkovy. Jsme tak svědky přechodu od zemského stavovského vojska k vojsku královskému.

Právo svolávat zemskou hotovost a disponovat s ní bylo již před třicetiletou válkou předmětem sporu mezi panovníkem a stavy, respektive hlavní slovo měli v důsledku stavové prostřednictvím zemského sněmu. Ten určoval rozsah a formu vojenské povinnosti, způsob svolávání hotovosti, charakter organizace i druh výzbroje, stejně jako jmenování velitelů.
Hotovost také měla být užita jen k obraně území státu a v jeho hranicích. Známý případ je svolání zemské hotovosti Ferdinandem I. s úmyslem využít ji v operacích Šmalkaldské války, což čeští stavové odmítli, což vyústilo v toho první (také neúspěšné) protihabsburské stavovské povstání (1546/7). Ačkoli Habsburkové v tomto měření sil se stavy zvítězili, stále nemohli se zemskou hotovostí disponovat zcela svobodně. Svolávání české zemské hotovosti pro boj s Turky bylo vždy spojeno s dlouhým a náročným vyjednávání habsburských panovníků s českými stavy. Výrazným vyjednávacím argumentem stavů ovšem byly daně, které měli právo (ne)schvalovat a bez finančního zabezpečí nemohla panovníkem svolaná hotovost reálně fungovat.
Toto však nebyl jediný prostředek, jak mohli stavové ovlivnit nakládání se zemskou hotovostí, což ukázali v letech v letech 1608/9, kdy bratr císaře Rudolfa II. Matyáš táhl s uherským a moravským vojskem do Čech. Stavovská reprezentace – sbor direktorů – si tehdy přisvojila právo svolávat hotovost bez ohledu na panovníka. Tehdy ovšem Rudolf neprotestoval, neboť toto vojsko, již pod velením Jindřicha Matyáše Thurna, hájilo vlastně i jeho zájem. Kontrolu nad vojskem tedy již neměl panovník, nýbrž stavové. I to byl velmi pádný argument při vyjednávání o známém Rudolfově majestátu, jímž Rudolf proti své vůli na nátlak stavů potvrdil náboženskou svobodu. Stavovské hotovostní vojsko také bojovalo v roce 1611 proti Pasovským, které si do země pozval tehdejší legitimní panovník Rudolf II.

Po vypuknutí druhého stavovského povstání roku 1618 se ovšem stavové okamžitě chopili svého někdejšího práva a svolali zemskou hotovost nejen bez svolení panovníka, ale de facto proti němu, byť v oficiálním prohlášení stále tvrdili něco jiného. Během stavovského povstání byla zemská hotovost svolávána opakovaně a tvořila nedílnou součást stavovského vojska. Ačkoli se její oddíly významnou měrou podílely na zastavení Buquoye u Čáslavi, jeho porážce u Lomnice nad Lužnicí a drtivé porážce Dampiera u Dolních Věstonic, je v literatuře poukazováno na jejich údajnou nižší kvalitu, než měly žoldnéřské jednotky. Již během stavovského povstání se hotovost scházela dost neochotně, proto sbor direktorů rád přistupoval na náhradu ve formě peněz, za které pak byly najímány oddíly žoldnéřů centrálně.

Zemská hotovost se svolávala podle různých kritérií, zejména podle počtu ohnišť, což, přeloženo do dnešní mluvy, v tomto případě znamená podle domácností. Na určitý počet ohnišť měl být určitý počet mužů. Dalším častým kritériem pro počty vojáků hotovosti byla výše majetku šlechtice (nebo jiného pozemkového vlastníka). Toto svolávání totiž pak realizovaly na svých panstvích vrchnosti, nebo královská města. Na vyšší úrovni pak někdy byly též kraje. V praxi ale stále více neodcházeli k vojsku rolníci, nebo měšťané, ale města či vrchnosti najímaly (verbovaly) žoldnéře. Ze svého jim pak platily žold, patřičnou výzbroj a výstroj.
V takto postaveném vojsku pak skutečně domácí živel reprezentovali spíše důstojníci, jimiž bývali místní šlechtici, než prostí vojáci. I když alespoň na počátku války velká část zverbovaných vojáků pocházela z českých zemí. Předchozí dlouholeté války s Turky dokázaly vyprodukovat relativně početnou skupinu vojensky zdatných jedinců. Okřídlené rčení o Uhrach coby vojenském učilišti Evropy neplatilo pouze pro důstojníky, ale v případě přinejmenším středoevropských zemí i o prostých soldátech.

V důsledku bělohorské porážky se zhroutil stavovský stát a jeho správa. Proto habsburský panovník přistoupil na klasický žoldnéřský systém, když budování vojska svěřil vojenským podnikatelům, zejména Albrechtovi z Valdštejna, a od země místo hotovosti požadoval „jen“ peníze na vojsko. Na takové vojsko však již země a její stavovské reprezentace měly již jen velmi nepatrný vliv a to jak ve smyslu dispozičním, tak ve smyslu organizačním, včetně jmenování důstojníků a to zejména od roku 1627, kdy „Obnoveným zřízením zemským“ centralizoval panovník moc ve svých rukou. Někdy toto právo však přenechával císař významným kondotiérům.
Po Valdštejnově vraždě roku 1634 byly obnoveny dřívější správní orgány země, byť nyní již zcela loajální panovníkovi, a v důsledku značného vyčerpání financí opět došlo ke svolávání zemské hotovosti, jejímiž členy byla žoldnéřská armáda doplňována na žádaný stav. Během třicetileté války také přežívaly městské hotovosti, což bychom spíše mohli označit za systém miliční.

Ačkoli hotovostní systém byl již během třicetileté války shledán neúčinným a zastaralým, zcela zrušen nebyl, naopak. Poté, co se země poněkud vzpamatovala z válečných škod, mohl být využíván k doplňování stálých armád v případě propuknuvšího válečného konfliktu, neboť tyto první stálé armády ještě nebyly tak početné, aby mohly samy plnit veškeré vojenské úkoly státu.
Zemská hotovost tak byla svolávána například za znovu propuknuvších tureckých válek (1683), opět podle panství, kdy již základní jednotkou nebylo ohniště, ale osedlý, což však v praxi bylo téměř to samé. Roku 1702 byla dokonce v zemi v souvislosti s válkou o španělské dědictví svolána všeobecná hotovost, na což však v praxi nebylo dost výzbroje a výstroje. Zbraně schopní muži se tedy ve vojsku střídali, aby se dostatečně procvičili.

Takto načrtnutá cesta k odvodům a branné povinnosti však byla ještě dlouhá a jádro armády tvořili stále naverbovaní žoldnéři. Během dlouhých válek s Pruskem a jeho spojenci prosté verbování nestačilo doplňovat vojsko Marie Terezie a tak byl vypracován systém rekrutování, zatím stále jen doplňkový k žoldnéřskému. To však je již jiná kapitola, nevážící se přímo k systému hotovostnímu.

Náhodné foto:

petrin_066 456 008