Felčar

Jeden z prvních, kdo se zmiňuje, o tzv. polní chirurgii, je Henry de Mondeville (1260 – 1320) dvorní chirurg francouzského krále. V roce 1306 sepsal na základě zkušeností, které získal jako polní chirurg, dílo Chirurgia magna, obsahující mimo jiné i popisy nových metod vyjímání kulí a cizích těles z ran, postupy zastavování krvácení a též se zmiňuje o nehnisavém léčení ran.

Další, kdo vydal jednu z nestarších knih o chirurgii, je Hieronyzmus Brunschwig  (1450 – 1512). V knize z roku 1497 zmiňuje techniky ošetřování ran.

Hans von Gersdorf  (1455 – 1529) ranhojič ze Štrasburku ve své knize Feldbuch der wundtarzteney vydané v roce 1517, popisuje své zkušenosti získané ve válce Švýcarska proti Burgundii. Obsahuje například zjištění, že při poranění končetin střelnými zbraněmi je skoro vždy nutná amputace.

Jeden z dalších, který sepsal knihu o chirurgii, Dix livres de la chirurgie z roku 1564, je francouz Ambroise Paré (1510 – 1590). Paré se zúčastnil mnoha válečných tažení jako felčar. Při amputacích zavedl podvazování cév a nahradil rozžhavené železo za chladivé masti a oleje. Dále  se stavěl proti vypalování střelných poranění a zabýval se i výrobou protéz.

První, kdo se zabývá problematikou tzv. první pomoci na tehdejších bojištích, je Johann Schultes-Scultetus (1595 – 1645)  v knize Armamentarium chirurgicum, vydané roku 1654 popisuje tehdejší nejužívanější chirurgické metody.

Dalším autorem velmi zajímavého díla s touto tématikou je bezesporu Lorenz Heister (1683 – 1758). První vydání jeho knihy se uskutečnilo v roce 1718. Dílo vypovídá o podmínkách v tehdejších lazaretech v Bruselu.

Zajímavou knihou jsou tzv. Gehemovy  spisy (1647 – 1715). Jedná se o tři spisy „Der Kranke Soldat, Feld-Apothecke“, jejichž autor obdivoval nové válečné techniky a srovnával předchozí války s novodobými. Poukazuje na to, že v armádách vzrostla disciplína a zmiňuje budování ochranných a obranných valů a pevností. Píše též o podminovávání a různých druzích zbraní od pistolí, mušket, děl až po různé druhy bomb. Ale jako jeden z mála v dílech poukazuje i na nešvary, které

se vyskytovaly ve většině armád. Například někteří důstojníci, jak se dovídáme, než aby zaplatili lékaře, peníze propili a pak volali jen polního ranhojiče. Většina ranhojičů, ale neměla potřebné znalosti a byli to spíše řezníci než ranhojiči. Jak zmiňuje Gehemo – „felčař byl šikovný jako osel k tanci“. Běžně se stávalo, že mladý chirurg jel do Grónska lovit velryby, pozoroval jak se tam vaří rybí tuk a vrátil se jako plukovní felčař. Většina ranhojičů neznala ani základy anatomie a nerozpoznala různé příznaky zánětů a nemocí. Při výběru ranhojičů se ve většině nehledělo na znalosti, ale spíše na osobu. Ve spisech je i poukazováno na kompetenční spory lékařů a chirurgů. Autor, jakožto lékař, nadřazoval lékaře, ale doporučoval též zlepšení koordinace lékařů a chirurgů a doporučoval společné konzultace. Varuje před mastičkáři, cikány a šarlatány.

Dále se ve svém díle zmiňuje o jídle a pití pro vojsko. Stravu tvořil zejména chléb, maso, ryby, pivo, čaj a španělské víno. Doporučoval vyvarovat se studených nápojů. Pro správnou výživu též doporučoval dobře propečený chléb z kvalitní mouky. U dobytka zabitého v táboře prosazoval, aby byl určený důstojník (?), který měl dohlížet na to, aby konzumované kusy byly zdravé. Nedovařené maso měl za výživnější! Upřednostňoval solit a pepřit. Zásadně zakazoval konzumovat zapáchající ryby! Protože mu bylo známo nebezpečí střevních potíží, hrozící z pojídání nezralého ovoce, doporučoval vyhlásit zákaz jeho požívání bubnováním. Nebo ještě lépe, v předstihu takové ovoce spálit. Podobným nebezpečím v podobě střevních potíží bylo i pití kyselého piva nebo kyselého mléka. Aby nedošlo k fyzické i morální decimaci  armády, byl znám i velký význam zajištění čisté vody pro vojsko. „Proto je třeba požívat vodu čirou, bez pachu, branou raději  buď z tekoucích než stojatých zdrojů nebo raději z hor než z roviny, z čisté studny, lze ale pít i vodu dešťovou.“ Vodu doporučoval filtrovat přes papír. Za další vhodný prostředek pro zachování zdraví považoval autor koupele a lázně, kde je vypuzována špína z potních kanálků a je zvýšena transpirace. Za důležitý prvek považoval zachování čistoty. Nemocní měli mít čisté prádlo, prostěradlo, košili, lůžkoviny. Nemocné bylo třeba hlásit rotmistrům nebo hejtmanům. Volat k nim ranhojiče, nikoli učně a ve vážných případech i lékaře. Nemocné vojáky doporučoval přeložit do nejbližší vesnice, zajistit jim dobré jídlo, pití a dozor. Skutečnost však byla mnohdy jiná. Gehema kritizoval skutečnost, že nemocní často dostávali jen sýr, herinka, kyselá, tvrdá či jinak nevhodná jídla. Rekonvalescenti by neměli hned pochodovat, ale vozit se na vozech či lodích, a posléze být předáni do řádných nemocnic. Dále Gehema ve spisech podrobil kritice tehdejší chirurgy. Uvádí jejich učební podmínky. Hoch se musel zavázat na 5 – 7 let a nejméně 3 roky musel pracovat jako sluha, obyčejně uklízet mistrův dům, chovat děti, do kuchyně nosit vodu, tovaryšům pivo a čistit jim boty. Později se učil natírat flastry, dělal spíše holiče, než se učil anatomii a chirurgii. Někteří učni fidlali na housle, „courtisirovali s děvkama“, zatímco jejich rodiče platili 200 nebo 300 marek a čekali až se synové stanou tovaryši. Gehema zřejmě ze zkušenosti předpokládal získání praxe na nějaké lodi. Za čas po návratu se čekatel stal mistrem a byl přijat do cechu, k čemuž potřeboval spíše peníze než šikovnost. Obvykle se oženil s dcerou mistra, nebo vdovou. O zkouškách na mistra uváděl: „zkušební otázky jsou k smíchu“.

V době, kdy se pokládalo u lékaře za hanbu natřít flastr, zavázat ránu, nebo vzít do ruky chirurgický nástroj, neváhal řezat, pálit, pilovat a šít rány. Ve své praxi se setkal s řadou i proslavených chirurgů, kteří ale neovládali anatomii. Opakovaně se ve svých poznámkách vrací ke krevnímu oběhu. Jeho formulace se podobají závěrům iatromechaniky, tak jak ji učil kolem roku 1694 Fr. Hoffmann, který chápal lidské tělo jako hydraulický stroj. V hodnocení ran, povětšinou odkazuje na chirurgické knihy jím doporučovaných autorů. Třetí přívazek v knížce nese název Der Wohlversuchte

FELD-MEDICUS anweisende die Missbräuche. Devótní dedikace byla určena hraběti Nikolausi Bielkemu, královskému radovi Gustava Adolpha, generálovi kavalerie a dělostřelectva. V úvodu Gehema uvádí, že se chce zabývat omyly a škodami způsobenými špatným léčebným postupem polních lékařů a polních ranhojičů. Domnívá se, že má k tomu dostatek zkušeností a znalostí, protože se vyzná jak ve zbraních, tak i v knihách. Než se totiž Gehema stal doktorem medicíny, sloužil jako obyčejný voják, později jako důstojník a kapitán. Gehemův výklad je svérázným srůstem teologického, Hippokratovského a mechanistického pohledu na člověka. Lidské tělo pojal jako umělecké varhany, „Meisterstück“ všemocného Stvořitele nebe i země. Navázal tak, na Descartovo „De homine“ z roku 1662, který představil model člověka jako stroje. Gehema upozornil na to, že k tomu, aby se zachovali při životě, vojáci potřebují lékaře nejen v bitvách, ale již v ubikacích. I „vysocí potentáti“ (tento výraz užívá často) si tak uvědomovali význam plukovních lékařů. U armády s 20 000 vojáky obyčejně působil jen jeden lékař. Onemocněl-li, nebo zemřel, nezbyl už nikdo, kdo by vojákům pomohl. Gehema proto doporučoval u takové armády tři lékaře, jednoho pro kavalerii a dělostřelectvo, dva pro pěšáky. Za nebezpečnější pro zdraví než mráz považoval Gehema trvalé deště. Proti zimě radil používat vhodné spodní prádlo, pláště, čepice, nátělníky, rukavice, ponožky, boty, ale vzápětí podotýká, že vojáci to obyčejně „ prokurví a prohrají“. Po dvouhodinové stráži ve špatném počasí nebo po pochodu v dešti pomáhá podle něj proti vlhkosti otevřený oheň. Prozíraví velitelé se mají proto snažit sehnat pro vojáky dostatek topného dříví. Velký význam mají chaty a stany chránící proti chladu i horku. Každý čtvrtý voják by měl nést celtu pro čtyři osoby. Tábory by se měly stavět na zdravém místě, kde nejsou arsenové a sirné výpary, otrávená voda a prameny. Za dobrý prostředek považoval Gehema tabák, který měl odpuzovat jedy, oteplovat krev a činí ji tekutější. Za vhodnou ochranu byl považován také v době epidemií moru a skvrnitého tyfu. Jako důkaz uvedl, že během epidemie moru v Amsterodamu nebyl morem postižen ani jediný krám s tabákem. Také silní poživači tabáku s morovými dýmějemi byli zachráněni. Mor nepovažoval za nic jiného než vzduch s ostrými kyselými korozívními solemi, před kterými kouř tabáku chrání. Kdo nesnáší kouř, může podle Gehemy tabák šňupat nebo žvýkat. Povinností generálů je myslet na dostatečné zásoby tabáku v armádě, jako ochraně proti těmto případům. Zřejmě ze zkušenosti znal Gehema důvěrně poměry v armádách a dovolával se soucitu a milosrdenství nadřízených. Nemocní vojáci vytržení od rodiny, pod nemilosrdnými důstojníky nemají možnost udržovat základní čistotu, nedovolají se pomoci, musí si kupovat i chléb a vodu, spí pod širým nebem. Připomíná proto důstojníkům křesťanství, vždyť „nejde o dříví a kamení“, ale o lidi – bližní. Důstojníci by podle jeho názoru měli vojákům nahrazovat rodiče a myslet i na Boží tresty. Jako příklad tyranie uvádí případy, kdy důstojník zakáže k nemocnému volat lékaře. Rady chirurgům, vůči

kterým se cítí být nadřazeným, jsou v zásadě banální. Varuje před hrubými nástroji, zbytečně velkými řezy. Hnis mastný a bílý nepokládal za nebezpečný, pokud mění barvu v zelenou a žlutou, páchne, nastává zhnisání. O amputaci se na rozdíl od Hildana vyjadřoval velmi vágně. Považoval za omyl pokládat poranění koulí za jedovaté, vypalování takové rány proto zamítal. Gehema (a snad i jeho jiní současníci) přikládal velký význam prevenci. Jmenoval okolnosti, které mají vliv na zdraví vojáka : „Vzduch, mlhy a výpary, chladné, teplé a vlhké počasí. Špatný vzduch působí nemoci jako mor a červená horečka“. Medikamenty je podle jeho názoru třeba připravovat s velkou péčí, sledovat dávky. Uvažoval, že některé léky jsou neúčinné, někdy obsahují i škodlivé látky. V lékárně udává i nesmyslné prostředky jako sušené ropuchy, varlata bobrů, paroží jelena, zemní červi, stonožky, zmije, destilace spermatu žab. Řada prostředků byla povahy placebo, například rostlinné popely, arabská guma, apod. Z léků účinných jmenujme peruánský balzám, chinin z Číny, červený precipitát, apod.

Článek čerpán z:
Gehemovy práce citoval v roce 1771 Donald Monro v díle Beschreibung der Krankheiten, welche in den brittischen Feldlazarethen in Deutschland vom Januar 1761 bis zum März 1763 am häusigsten gewesen sind. Tento spis obsahuje soupis literatury pojednávající o zdraví vojáků, nemocech, lazaretech a lécích. V první části soupisu uvádí 12 prací o udržení zdraví vojáků: A. Schneberger (1564), L. A. Portius (1604), B. Ewaldt (1719), M. Alberti (1729), F. Hoffmann (1739), H.F.Delius (1757), A. E. Buchner (1758), J.G.Krüger (1758), G.F. Sigwart (1762), Poissonnier (1757), Hilfscher S.P. (1729).

Dále jsem čerpal z různých webových stránek, jako například:
Wikipedie
https://www.zdravcentra.sk/cps/rde/xchg/zcsk/xsl/63_1718.html

Náhodné foto:

001 Stargard_PL_14.-15.6.2014_0198 Tata_4